Žeravice jsou víska, v níž žije málo přes pět set lidí. A každý druhý, nebo možná ještě víc, má něco společného s házenou. Buď ji hraje, hrál anebo aspoň fandil. Právě proto tu vyrostla nová hala za šestnáct milionů korun. „Pokud chceme v Žeravicích dlouhodobě rozvíjet házenou, starat se o mládež, potřebujeme vlastní kryté sportoviště, protože moderní házená je halový sport,“ prohlásil předseda SK Žeravice Pavel Zubík pro klubový web.
Pro celý klub, který čítá 150 aktivních hráčů a hráček v jedenácti družstvech, tím skončilo dlouholeté martyrium dojíždění za zápasy i tréninky do Přerova i jinam. Přímo v Žeravicích je sice velký sportovní areál, tělocvična z roku 1982 však neměla potřebné rozměry a trénovat se za teplého počasí dalo jen na venkovním hřišti.
Právě tady se scházely generace místních hráčů i fanoušků a psaly spolu historii házené. Tedy té národní, která se hraje na užší a vyšší branky a týmy dělí na útočníky či obránce, přičemž každý se může pohybovat ve svém území.
Nový stadion a dva tisíce lidí
Oddíl si počítá založení do roku 1943, i když neorganizované zápasy se tu hrávaly už před válkou. Žeravice národní házené úplně propadly, a když o třicet let později slavně postoupily do první ligy, čítaly návštěvy na vypjatá derby se sousedními Kokory či Rokytnicí běžně 800 lidí.
Fanoušků chodilo tolik, že pro všechny nebylo místo, a tak oddíl svépomocí postavil velkou tribunu k sezení i se zázemím. Otevíralo ji mezizemské utkání Morava - Čechy, což je dodnes největší zápas tohoto sportu. Tenkrát, 9. května roku 1977, se na stadionku čistě pro národní házenou sešlo 2 100 lidí.
„Za mého mládí u nás hráli házenou všichni, a kdo ne, s tím se kluci ani nebavili. Ve třídě nás bylo akorát na jeden mančaft, to ale museli hrát i ti, kterým to opravdu nešlo,“ vzpomínal pro MF DNES před rokem bývalý hráč a funkcionář Oldřich Zubík, ročník 1944 a strýc současného předsedy. „Měli jsme dost štěstí na učitele. Tehdy tu byla škola pro první stupeň, a když pan učitel Hrdina viděl, že se tu hraje házená, dal si v tělocviku brýle za tyčku a dělal nám gólmana, abychom mohli hrát na jednu branku,“ líčil.
Mezizemské utkání se do Žeravic vrátilo o deset let později a přenášela ho přímým přenosem Československá televize. V tom roce také místní oddíl poprvé vyhrál titul mistra republiky a v dalších letech to dokázal ještě dvanáctkrát zopakovat. Tak se zrodila legenda.
 |
Klíčem k úspěchům byla vášeň, kterou pro národní házenou v Žeravicích měli, a když se spojila se silnými ročníky dětí z přelomu 60. a 70. let, sbírali na hřišti u říčky Olešnice jeden titul za druhým. V žácích, dorostu i dospělých.
„Byla to zázračná generace,“ je přesvědčený Pavel Zubík. „Její předchůdci tým do ligy přivedli a usadili ho v ní. Pak bylo hrozně důležité dostavění sportovní haly v roce 1982, která umožnila trénovat přes zimu, protože do té doby mohli kluci jen hrát na zasněženém hřišti fotbal nebo běhat po okolí. Teď mohli držet míč stále v ruce, což se projevilo a v roce 1987 dokázali vyhrát první titul. Mezitím dozrálo těch pět mimořádně silných ročníků, což se nikdy předtím ani potom už neopakovalo. Jádro tvořilo patnáct nadprůměrných kluků, několikrát byli dorostenečtí mistři a později měli klíčový podíl na třinácti titulech,“ vyprávěl před rokem v rozhovoru pro MF DNES.
Dětská družstva se naplnila
Postupně však zázračná generace zestárla, a i když Žeravice dál patřily mezi elitu, stále hůř se jí dařilo plnit mládežnická družstva. Z dětí v obci už to nešlo a ty z okolí se lákaly těžko. V roce 2008 si proto oddíl odhlasoval přechod z národní házené na handball, který může nabídnout mezinárodní přesah.
„Ten hlavní důvod, chybějící děti, se povedlo naplnit. Deset let se nám je sem daří vodit a aktuální stav je takový, že těch žeravských je kolem dvaceti procent a zbylých osmdesát je zvenku, z Přerova, Radvanic, Sobíšek, Prosenic, Buku a dalších. V tomto smyslu se potvrdilo, že jsme udělali správně,“ nepochybuje předseda klubu.
Byl to velký krok do neznáma, kterým Žeravice přišly o domácí prostředí. Zatímco národní házená je venkovní sport, handball naopak halový. A tak ztratila malá obec největší tahák v podobě zápasů. Haly a tělocvičny k trénování muselo vedení klubu shánět v Přerově, kde není situace o mnoho lepší. Už tehdy tedy ožila myšlenka na vlastní arénu. Jenže rozšířit nevyhovující malou tělocvičnu stavebně nešlo.
Nová házenkářská hala v Žeravicích.
Jednodušší bylo zastřešit venkovní hřiště na stadionu. S hotovým projektem žádali rok co rok o peníze na ministerstvu školství, vyšlo to až letos. S přispěním kraje i města Přerova vznikla hala, do níž se usadí 350 diváků. Na co už nestačily peníze, udělali členové oddílu svépomocí. S jedinou touhou, aby na místě, kde kdysi Žeravice vyhrávaly tituly, se zase mohly hrát zápasy. Druholigoví muži pokřtili sportovní stánek vysokou výhrou nad Polankou 33:22.
Házená se vrací domů. „Vytvořit si zázemí byl náš sen, protože bez toho se nehneme dál. A sportovní sny? Ty nemáme. Chceme držet oddíl dál a přivádět děti k házené,“ říká Pavel Zubík.
